Židé v československé zahraniční armádě
Českoslovenští Židé se od počátku výrazně podíleli na boji proti nacistickému Německu. Působili v československé zahraniční armádě na Východě i na Západě a bojovali v nejvýznamnějších bitvách druhé světové války – u Tobrúku, Sokolova, Dukly či Dunkerque. Podle dostupných statistik tvořili Židé v československé zahraniční armádě ve Velké Británii podle odhadu z roku 1943 zhruba 32% mužstva, v Sovětském svazu v roce 1942 35% a na Středním východě dokonce 50%. Skutečný počet židovských vojáků ani nelze určit, neboť někteří vojáci považovaní – ať již podle jakýchkoli kritérií – za Židy se nemuseli ke svému židovství hlásit. Jisté ale je, že podíl Židů v československé exilové armádě byl po celou dobu války výrazný.
Vzpoura v Cholmondeley
Po porážce Francie a evakuaci československých jednotek do Velké Británie se československé zahraniční vojsko v létě 1940 usídlilo ve stanovém táboře v Cholmondeley. Mezi vojáky se šířila nespokojenost, frustrace z rychlé porážky Francie, stupňovaly se projevy vypjatého nacionalismu a docházelo ke slovním útokům proti židovským vojákům. To využili levicově orientovaní vojáci, kteří otevřeně vystupovali proti „buržoaznímu“ a „fašistickému“ vedení armády a požadovali okamžitou nápravu. 23. července 1940 se přihlásilo 539 mužů, kteří se nadále odmítali podřizovat rozkazům. Byli odzbrojeni, vyloučeni z československé armády a internováni. Později byli zařazeni do britských vojenských pracovních oddílů.
Mezi vzbouřenci bylo mnoho komunistů a 120 patřilo k bývalým interbrigadistům bojujícím ve španělské občanské válce. Zhruba polovina z nich se hlásila buď k židovské národnosti, nebo židovskému náboženství. Velké zastoupení Židů mezi vzbouřenci zcela jistě nebylo náhodné. Mnozí z nich měli velmi špatné osobní zkušenosti z působení ve Francii a z evakuace do Anglie. Velká část z nich se osobně setkala se šikanou ze strany vojáků i důstojníků. Jedním z nich byl i židovský voják Fischl Davidovič, který vzpomínal na příčiny svého odchodu z československé armády. „Důvodem [pro odmítnutí poslušnosti] byl antisemitismus a nevraživost zejména nežidovských důstojníků, kteří židovské vojáky šikanovali a uráželi. Rozhodnutí vystoupit bylo spontánní. Nikdo z nás nechtěl pod těmito antisemitskými důstojníky sloužit.“
Pamětní spis židovských vojáků pro prezidenta republiky Edvarda Beneše, 29. srpna 1940
„[…] Československé Židovstvo od samého počátku německých útoků na republiku projevilo jasně a odhodlaně svou vůli zapojiti se účinně do řad těch, kdož hájí československou demokracii. […]
[…] Tím větší bylo jejich rozčarování. V nejrůznějších údobích své činnosti, od samého vstupu do československé armády, setkávali se židovští vojáci s činy a projevy, které nutně vyvolaly dojem, že jsou nevítáni a neradi viděni. Tak na příklad židovští dobrovolníci, přicházející nebezpečnými ilegálními cestami z protektorátu, když došli již k prvnímu oficiálnímu exponentu československého odboje v zahraničí na francouzském konsulátě v Budapešti, byli přijati více než nevlídně. První starostí tamního úřadujícího bylo zjistit, zda jsou židovského náboženství. Bylo-li tomu tak, posílal je na židovskou náboženskou obec, že prý se o ně postarat nemůže a nechyběly poznámky, že se netvoří legie židovská, nýbrž československá. […]
Agdské ovzduší zůstalo však nadále pro židovské vojáky velmi nevlídné. Incidenty se stále opakovaly a nebyly potlačovány s náležitou přísností a rychlostí. Od počátečních nadávek se věci stupňovaly tak, že se vyskytly i případy tělesného týrání židovských vojáků […] Židé byli vylučováni při výběru k letectvu; našla se úřední žádanka, která při obsazení určitého výslovně žádala vojína „árijského“ […], byl učiněn pokus zavést numerus clausus […]. Až nakonec věci vyvrcholily v návrhu na separování židovských vojáků ve zvláštních útvarech. […]
[…] Nebylo na příklad u různých příležitostí dovoleno, aby se židovští vojáci hlásili k židovské národnosti a vojenské osoby, které prováděly dotyčné zápisy, se pouštěly do nemístných debat o neexistenci židovské národnosti, apod. […]
[…] Osobám, jejichž mateřským jazykem byla němčina, maďarština nebo jidiš, bylo to způsobem hrubým a za doprovodu protižidovských poznámek vytýkáno a užívání těchto jazyků bylo zakázáno a trestáno. […]
[…] Doufali jsme, že zasazením československých jednotek do boje tyto zjevy zmizí. Příliš rychlý a nešťastný spád válečných událostí ve Francii měl však následky přímo opačné. Již na frontě a po návratu z ní byla židovským vojákům a Židům všeobecně dávána vina. Byla jim vyčítána zbabělost, deserce, apod. ba dokonce se množily výroky, že Židé podporují anebo tvoří tak zv. pátou kolonu. […] Bylo použito výroků, že Židé mají být vyloučeni z armády, postříleni, a pod. […]
[…] Na druhé straně pak byla armáda ze strany některých důstojníků posměšně označována jako „židovský spolek“, „jerusalémská armáda“ a řada důstojníků se ostentativně distancovala od židovského mužstva. […]
[…] V oněch dnech, kdy se tábor hemžil nejrůznějšími pověstmi a kombinacemi o příštím osudu armády, došlo v kantíně blízkého tábora k výtržnosti, během níž skupina mladých důstojníků pronesla výroky pro židovské vojáky tak urážlivé, že jen náhodou přítomný židovský duchovní důstojník svým energickým zákrokem zamezil pokračování, které mohlo mít nedozírné následky. […] Zmínění důstojníci pak využili poznámky jednoho z židovských vojínů o tom, že prý československá armáda ve Francii byla rozpuštěna, k podání trestního oznámení na židovského duchovního ppor. Krause, jejž osočili, že on použil tohoto výroku, vykládaného jako podněcování vojáků k neposlušnosti.
Na základě tohoto trestního oznámení byl téhož večera ppor. Kraus polním četnictvem (kapt. Divoký) zatčen, přesto, že při konfrontaci ihned mezi ním a por. Hanákem provedené, tento byl nucen odvolat svá obvinění. Zatčení duchovního vzbudilo bouři nevole mezi židovskými vojáky a jen stěží se podařilo je uklidnit a přimět k vyčkání výsledku vyšetřování. Teprve příštího dne v poledne byl ppor. Kraus propuštěn a to po výslechu dalších svědků a po intervenci generála Znamenáčka. Ačkoli se potom jasně prokázalo, že por. Hanák nepravdivě obvinil ppor. Krause a později voj. Dra Brauna z nečestného chování a byl dokonce vlastními svědky usvědčen, nebyl zatčen. Pokud je nám známo, nebyl ani potrestán. Ani tresty, udělené por. Šimandlovi a por. Gutovi za jejich hrubé a antisemitické výroky nepovažujeme za dostatečné. […]“
Kvůli projevům nesnášenlivosti utvořili českoslovenští židovští vojáci ještě před vzpourou v Cholmondeley výbor, který zformuloval memorandum pro prezidenta Beneše. Požadovali, aby se na Židy u jednotek hledělo jako na rovnoprávné spolubojovníky a nedocházelo k jejich podceňování. Žádali, aby se vojenské velení jednoznačně vyslovilo proti projevům antisemitismu v armádě, a vytýkali, že v československé zahraniční armádě nejsou dodržována předválečná menšinová práva.
Stížnosti židovských vojáků nevypovídají pouze o – očividně poměrně rozšířených – projevech netolerance. Zároveň ukazují, v jaké nejistotě se kvůli vylučování ze společnosti (jež započalo již za druhé republiky) a ohrožení jejich rodin ocitali. Není divu, že někteří českoslovenští židovští vojáci velmi citlivě reagovali na protižidovské poznámky a postoje.
