Když Salmen Gradowski „v srdci pekla“, jak nazýval plynové komory a krematoria v Osvětimi-Birkenau, tajně sepisoval své emotivní a působivé svědectví o vyhlazení vězňů terezínského rodinného tábora, uvedl jej poetickou pasáží, v níž líčí noc plnou měsíční záře. Měsíc mu představoval spojení mezi vězni v Birkenau a svobodným světem, okno do lepšího světa. Zatímco mimo nacistické panství, psal ilegálně tento osvětimský vězeň a člen „Sonderkommanda“, slaví Židé svátek Purim a vzpomínají na porážku Hamana, došlo v Osvětimi k vyvraždění tisíců českých židovských vězňů. Své očité svědectví psal právě pro svobodný svět, bez naděje na vlastní přežití. Na svět mimo tábory, po válce, bez ostnatých drátů a jedovatého plynu odkazovaly i písně, které – podle Gradowského svědectví – zpívaly ženy z rodinného tábora, než byly nahnány do plynových komor. Kde domov můj odkazovala na demokracii meziválečného Československa a naději na jeho obnovení, Hatikva na bezpečný život v židovské národní domovině či ve vlastním státu a Internacionála na socialistickou budoucnost bez rasismu a antisemitismu.
Najít smysl v tragickém konci rodinného tábora se snažili mnozí i po osvobození: dalo by se s jistou nadsázkou říci, že o kolik více nejistoty panuje ohledně skutečných plánů nacistů s terezínským rodinným táborem a jeho vězni či o jeho přesném vztahu k propagandistické funkci Terezína, o to více symbolů a bohatství přirovnání a motivů ve zprávách či svědectvích o něm najdeme. Nacisté, do jejichž kalendáře patřily spíše Hitlerovy narozeniny než české či židovské svátky, tak měli pro smrt téměř čtyř tisíc mužů, žen a dětí záměrně vybrat svátek Purim nebo narozeniny prezidenta Masaryka (7. března), jež byly významným a náležitě oslavovaným dnem v době První republiky. Důležité ale je, že všechny tyto (zdánlivě si protiřečící a třeba i – z hlediska historiků – naivní) momenty zasazují rodinný tábor a jeho zničení do širšího rámce a dávají mu smysl – a to nejen pro židovskou komunitu. (Z dnešního pohledu bychom mohli dodat například též časovou blízkost, alespoň v kalendáři, deportací Romů z Brna, 7. března 1943, či blízkost osudů dvou rodinných táborů v Birkenau – terezínského a „cikánského“.)
V naší skeptické době by se suchým vědeckým jazykem všem těmto aktualizacím, tomuto přičítání smyslu, mohlo říkat politiky paměti. Politika paměti bývá chápána jako selektivní využití událostí z minulosti pro potřeby upevnění skupinové identity či například politického programu. Ale ve vztahu k paměti rodinného tábora a s vědomím nasazení, s nímž české židovské komunity tuto paměť udržovaly, bych raději hovořil o potřebě paměti. A o upřímné a někdy urputné snaze vlastní menšinový příběh zařadit do toho většinového, do příběhu české či československé společnosti.
Někdy se tvrdí, že o holocaustu se po válce nevědělo, a že očití svědkové raději mlčeli a snažili se chránit své nově vybudované rodiny před hrůzami a traumatem. Jako by se o holocaustu začalo hovořit až v 60. letech 20. století po procesu s Adolfem Eichmannem. Tento pohled je však zjednodušený: záchrana dokumentů a záznam svědectví bezprostředně po osvobození byl pro mnoho bývalých vězňů, židovských i nežidovských, důležitou cestou, jak se (alespoň trochu) vypořádat s prožitými hrůzami či ztrátou rodinných příslušníků a přátel. Podání svědectví bylo více než jen formalitou, bylo symbolickým aktem osvobození. Množství poválečných židovských historických výborů, včetně pražské Dokumentační akce, dokládá snahu o zachycení bezprostřední paměti pronásledování a genocidy evropských Židů, o vytvoření dokumentace a sběru svědectví proti pachatelům.
V paměti českých Židů hrál terezínský rodinný tábor vždy velkou roli a jeho osud, i když ne účel, byl v hrubých rysech znám od prvních poválečných měsíců. Stačí jen připomenout svědectví Ericha Kulky a Oty Krause či práce Miroslava Kárného, abychom si uvědomili, že mezi přeživšími či v židovské komunitě se o rodinném táboře nemlčelo. Terezínský rodinný tábor se stal hlavním symbolickým místem paměti českých Židů („místem paměti“ může podle Pierra Norry být též událost, která je zdrojem významných a pro danou skupinu identitotvorných vzpomínek). Od pravidelných tryzen v Praze i dalších židovských komunitách, přes knihy, články v židovském (a jiném) tisku po pamětní medaile, rodinný tábor byl hlavním datem vzpomínání na holocaust českých Židů. Snad dnes může překvapit skutečnost, že česká židovská komunita po válce dokonce navrhovala 8. březen jako světový den připomínky holocaustu – srovnatelný například s výročím povstání ve varšavském ghettu, pozdějším Jom ha-šoa (ve la-g‘vura). (Fyzickým místem paměti holocaustu českých Židů se pak stal právě Památník v Pinkasově synagoze.)
To vše neuvádím jen proto, že jako historik mám přirozenou tendenci pohlížet do minulosti. Kladu si především otázku, zda se – přes všechny změny posledních dvou desetiletí – stala památka rodinného tábora relevantní pro většinovou společnost. Možná ještě více: jako téma navázané právě na české Židy (největší jednorázová vražda československých občanů v době druhé světové války) může rodinný tábor sloužit jako lakmusová zkouška toho, jak je holocaust vstřebáván v historickém povědomí české společnosti. Vedle 8. března si sice, v časové blízkosti, připomínáme též osvobození Osvětimi (27. ledna) a Jom ha-šoa (letos 8. dubna) – dva mezinárodní připomínkové dny. Výročí rodinného tábora ale vyniká právě jako smutný svátek, který se týká českých Židů a českých dějin.
Téma holocaustu je v současnosti známo české i světové veřejnosti více než kdykoli dříve. Stačí jen jmenovat – spíše náhodně vybrané – příklady recepce a uznání tohoto tématu: Václav Havel píše úvod k Terezínským pamětním knihám, Senát Parlamentu ČR pořádá každoroční připomínková shromáždění k 27. lednu a Nicholas Winton byl navržen na Nobelovu cenu míru. I o rodinném táboře se psalo a píše, v rozhlase lze poslouchat příběhy bývalých vězňů. Je velmi nepravděpodobné, že by média, politici či školy v budoucnosti tématu holocaustu věnovali ještě více pozornosti. Ale nejde jen o četnost projevů či mediálních vystoupení…
Protože 8. březen se tak bezprostředně vztahuje k památce českých Židů, můžeme považovat za zklamání, že příběh terezínského rodinného tábora do dnešních dnů nenachází cestu do vyšších pater českého historického vědomí. Stačí se podívat například na současné české učebnice dějepisu, kde jsou zmínky o něm stále pouze výjimečné, a jsou to opravdu pouze zmínky. Není snad již ani nutné znovu upozorňovat na obrovský rozdíl v porovnání s pozorností věnovanou vyhlazení Lidic a Ležáků. Osudy vězňů, kteří byli zavražděni 8. března 1944 i ostatních z rodinného tábora (a symbolicky i všech dalších českých židovských obětí holocaustu), jako by kolidovaly s českým etnocentrickým vyprávěním dějin, jež se opírá o pronásledování českého národa a o odboj proti nacistickému útlaku.
Vrátím-li se k úvodnímu motivu ze svědectví Salmena Gradowského: jeho obraz vztahu mezi svobodným světem a převrácením morálního řádu v době holocaustu je stále aktuální. Gradowski byl jistě přesvědčen, že jeho svědectví přenáší významné, relevantní poznání, které je třeba zachovat pro budoucnost. A já bych dodal, že toto poselství pak není pevně zapsáno a zafixováno, ale že jej každá generace znovu musí nacházet a pojmenovat. Kdybych se o to měl pokusit za sebe: osud terezínského rodinného tábora by nám měl být podnětem tomu, abychom české dějiny vyprávěli jinak, otevřeněji a tolerantněji. A to s nadějí, že (i když nelze věřit v to, že lidé se poučí z vlastních dějin) společnost, jež své vlastní dějiny otevře menšinám a jejich příběhům, je k nim i tolerantnější a je citlivější na projevy rasismu. 70. výročí vyhlazení terezínského rodinného tábora, které si budeme připomínat příští rok, nám poskytuje vhodnou příležitost právě k takovému zamyšlení a novému pokusu učinit jeho historii relevantní pro většinovou společnost.
