V noci z 8. na 9. března 1944, zněly v osvětimských krematoriích jako poslední znak vzdoru a naděje na lepší budoucnost československá hymna, hatikva (židovská hymna) a internacionála. Zpívali je vězňové terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau těsně před svou smrtí. Během jediné noci bylo v plynových komorách zavražděno 3792 mužů, žen a dětí, z nichž většina pocházela z českých zemí. O několik měsíců později, 12. a 13. července 1944, pak bylo během dvou nocí v osvětimských plynových komorách zavražděno dalších 6-7 tisíc Židů dosud ponechaných naživu v rodinném táboře.
Ačkoli se jedná o nejrozsáhlejší hromadné vraždy českých či československých občanů za druhé světové války, zůstává historie terezínského rodinného tábora v českém historickém povědomí prakticky zapomenuta. Ve většině současných učebnic dějepisu nenajdeme o pohnuté historii rodinného tábora ani slovo a pouze ve zcela výjimečných případech krátkou zmínku. Toto vytěsňování tragického osudu části českých Židů a dalších terezínských vězňů rozhodně nemá své důvody pouze v tom, že se těžko mluví o něčem tak krutém a morbidním: např. neméně tragické vyvraždění českých vesnic Lidice a Ležáky v roce 1942 je ve všech učebnicích a historických příručkách podrobně popisováno. Fotografie těl postřílených lidických mužů pak provázela a provází generace českých školáků. Zatímco osud lidických mužů, žen a dětí se stal symbolem nacistické okupace českých zemí a teroru proti českému národu, připomínání vyvraždění rodinného tábora je většinou omezeno spíše na úzký kruh pamětníků, jejich rodinných příslušníků a židovských obcí.
Privilegium zemřít
Terezínský rodinný tábor byl jedním z paradoxů nacistického „konečného řešení židovské otázky“, systematického pronásledování a vyvražďování evropských Židů. Rodinný tábor byl jednou z podsekcí Osvětimi-Birkenau, oddělenou od ostatních částí osvětimského komplexu ostnatým drátem nabitým elektřinou. Vznikl v září 1943, kdy do něj bylo z terezínského ghetta deportováno prvních pět tisíc vězňů. Vězňům rodinného tábora se dostalo na osvětimské poměry nevídaných „privilegií“: na rozdíl od jiných transportů neprošli selekcí, při níž byla zpravidla většina Židů poslána do plynových komor, a nedošlo také k rozdělení rodin do různých sekcí tábora – proto „rodinný“ tábor. K „privilegiím“ patřilo i to, že terezínští vězňové nebyli při příjezdu podrobeni ponižujícímu rituálu vyholení hlavy a že děti směly přes den pobývat na dětském bloku vedeném charismatickým vychovatelem Fredy Hirschem. V prosinci 1943 a v květnu 1944 pak v několika velkých transportech z Terezína přijelo dalších 12 500 vězňů, kteří byli umístěni v rodinném táboře.
I přes tato „privilegia“ byl život uprostřed „továrny na smrt“ těžký: vězňové živořili na úzkém zabláceném pruhu obklopeném plotem, trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami. V rodinném táboře panovala stejně velká úmrtnost jako jinde v Osvětimi. Především však tito vězňové netušili, že jejich transportní listina do Osvětimi byla označena zkratkou „SB“ a karanténní dobou 6 měsíců. „SB“ – „Sonderbehandlung“, česky „zvláštní zacházení“ – znamenalo v nacistickém žargonu označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách.
Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem dosud žijícím vězňům, kteří byli do Osvětimi deportováni v září 1943, oznámeno, že budou přemístěni do „pracovního tábora Heydebreck“. Místo do tohoto fiktivního místa však autobusy s vězni zamířily směrem k osvětimským plynovým komorám, kde byli v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděni. Od této chvíle žili zbylí vězňové rodinného tábora ve stálých obavách, že je po šesti měsících čeká stejný osud. Počátkem července 1944 se tyto obavy potvrdily: na rozdíl od března však vězňové procházeli selekcí a malá část z nich byla poslána na práci do jiných koncentračních táborů. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294.
Historici si dodnes kladou otázku, proč organizátoři „konečného řešení“ rodinný tábor i s jeho „privilegii“ vytvořili – jen aby jej po několika měsících zase zlikvidovali. Zřejmé je pouze to, že tato podivuhodná akce souvisela s nacistickými snahami maskovat genocidu Židů před vnějším světem a s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, pro niž terezínské velitelství SS nařídilo ghetto speciálně zkrášlit. Vězňům rodinného tábora bylo několik dní před jejich zavražděním nařízeno napsat svým terezínským příbuzným postdatované korespondenční lístky z „pracovního tábora“ Birkenau. Terezínští vězňové se tak v době návštěvy komisaře Červeného kříže měli domnívat, že jejich rodiče, děti či sourozenci v Birkenau jsou v pořádku a především naživu. Ve skutečnosti byli však pisatelé těchto zpráv v době jejich doručení již mrtví…
Znárodnění židovských obětí
V době socialismu bylo výročí 8. března 1944 shodou okolností překryto Mezinárodním dnem žen. Ale nejen režimní oslavy MDŽ potlačovaly připomínání smutného osudu rodinného tábora. V poválečné interpretaci událostí druhé světové války totiž hlavní roli hrálo utrpení českého národa, zatýkání, germanizace a odvádění na nucenou práci do Německa. Druhým nosným prvkem tohoto heroizujícího výkladu byl český odboj (domácí i zahraniční) proti okupaci. V socialistickém Československu pak byl odboj ztotožněn s komunistickým odbojem a utrpení národa bylo symbolizováno především pronásledováním komunistů.
Není proto divu, že dějiny holocaustu byly v socialistických učebnicích marginalizovány a odbývány kratičkými zmínkami. V době normalizace pak dokonce docházelo ke „znárodnění“ židovských obětí, které byly prostě zahrnovány do celkového počtu 360 tisíc československých zavražděných a padlých, bez jediné zmínky o tom, že naprostá většina z nich zahynula kvůli svému židovskému původu. Není také žádnou náhodou, že památníky obětem „konečného řešení židovské otázky“ nevyrůstaly na náměstích a dalších místech se symbolickým významem pro formování české kolektivní paměti – židovské oběti byly většinou připomínány pouze v objektech náležících židovským náboženským obcím: na hřbitovech a v synagogách. Nejznámějším příkladem je působivý památník v pražské Pinkasově synagoze, ale i ten zůstával dlouhá léta díky nepřízni normalizačního režimu nepřístupný. Také v Památníku Terezín byla až do roku 1989 potlačována historie terezínského ghetta, v kursu naopak byly dějiny vězení gestapa v terezínské Malé pevnosti a komunistického odboje.
Svěrací kazajka národních dějin
Listopad 1989 přinesl možnost nového hledání vztahu k vlastním dějinám: čeští historici, pedagogové, ale též politici či novináři se zapojili do (nutně selektivního) procesu utváření kolektivní paměti. Je nepochybné, že za více než dvacet let od pádu komunistického režimu výzkum i vzdělávání o holocaustu zásadním způsobem postoupilo. Například zatímco 50. výročí deportací Židů z českých zemí v roce 1991 proběhlo ještě bez velkého zájmu veřejnosti (jeho připomínání bylo omezeno především na pamětníky a jejich čerstvě založené sdružení Terezínská iniciativa), o deset let později, při 60. výročí deportací, jsme však již mohli zaznamenat neobyčejnou vlnu zájmu a lokálních projektů připomínajících a dokumentujících osudy bývalých židovských spoluobčanů. 70. výročí na podzim 2011 probíhalo pod značným zájmem médií.
Podobný posun k lepšímu je možné pozorovat i na učebnicích dějepisu. Zatímco první polistopadové učebnice spěchaly opravit nejokatější nepravdy nahromaděné komunistickým režimem a holocaustu si téměř nevšímaly, zhruba od poloviny 90. let je pronásledování a genocidě Židů a Romů v učebnicích věnována větší pozornost. V kontextu českých dějin pak především všechny učebnice popisují různé zákazy a nařízení omezující lidská práva českých Židů ještě před jejich deportací. Prostor věnovaný Terezínu a deportacím českých Židů je však již zpravidla podstatně menší. Nejlepším příkladem je právě minimální pozornost věnovaná terezínskému rodinnému táboru v Osvětimi.
Autoři učebnic totiž zcela zřejmě tápají, jakým způsobem zařadit historii rodinného tábora do kontextu českých dějin. Zatímco např. arizaci židovského majetku lze snadno zasadit do kontextu germanizace českých zemí, události odehrávající se po deportaci Židů do Terezína či Osvětimi lze jen obtížně vtěsnávat do stále přetrvávající tradiční struktury historického výkladu založeného na spojených nádobách pronásledování Čechů a odboje. Tento problém se pochopitelně netýká pouze Židů, ale i dalších menšin: například osudy českých Romů v „cikánském táboře“ v Osvětimi-Birkenau jsou často obdobně přecházeny mlčením.
Pozoruhodné je především to, že tragická historie českých Židů v Osvětimi není počítána k pronásledování Čechů. Je bezpochyby nepředstavitelné, že by byl rodinný tábor v Osvětimi obklopen takovým mlčením, kdyby v něm během jediné noci zahynulo na 4000 nežidovských Čechů. Opomíjené dějiny rodinného tábora jsou dokladem toho, že dějiny druhé světové války by neměly být redukovány na teror proti Čechům a odboj, válečné události a konference spojenců. Do dějin „Protektorátu“ patří také např. škála postojů jeho obyvatel v širokém prostoru mezi kolaborací a odbojem, stejně jako osudy českých Židů a Romů. Cílem historického diskursu v demokratické společnosti není předkládat dogmata a heroizovat minulost, ale spíše podněcovat kritické myšlení o vlastních dějinách. Některé nejnovější učebnice dějepisu se sice snaží s těmito otázkami vyrovnávat, jsou však do značné míry svázány svěrací kazajkou tradiční struktury výkladu českých dějin druhé světové války. A právě do této svěrací kazajky lze jen obtížně nasoukat historii rodinného tábora a obraz jeho vězňů zpívajících ve chvíli smrti československou hymnu. Výročí 8. března 1944 tak může být vhodnou příležitostí k zamyšlení nad současným historickým diskursem a tendencí psát úzce pojaté „národní“ dějiny.
Pro otevřenější pojetí „národních“ dějin hovoří také následující epizoda, jež ilustruje propletenost českých a českých židovských dějin z doby „Protektorátu“: 10. června 1942 bylo třicet mladých terezínských vězňů nahnáno na nákladní auto a bylo dovezeno do hořících Lidic. Zde museli pod dozorem opilých esesáků kopat hromadné hroby pro postřílené lidické muže. Vrátili se za dva dny, zdrcení a fyzicky vyčerpaní. Lidické ovce a další domácí zvířata esesáci zabavili a odvezli do Terezína, kde je pro SS od té doby denně pásly tři pasačky-vězeňkyně…
* * *
V březnu 2014 si budeme připomínat 70. výročí vyvraždění vězňů terezínského rodinného tábora. Doufáme, že se stane vhodnou příležitostí k tomu, jak nově promyslet integraci židovských dějin do příběhu českých zemí ve 20. století. Budeme se snažit, aby i projekt Naši nebo cizí k tomuto cíli přispěl.
