PhDr. Alena Zina Janáčková je učitelkou dějepisu a němčiny na Gymnáziu a střední odborné škole v Moravských Budějovicích. S projektem „Naši nebo cizí? Židé v českém 20. století“ spolupracuje více než dva roky.
V současnosti celá řada různých organizací nabízí metodické materiály a různou formou spolupracuje s učiteli. Proč jste se rozhodla navázat spolupráci právě s Židovským muzeem v Praze? Co jste od projektu očekávala?
Počáteční impulz byl jednoduchý – zvědavost; jsem dějepisně zvědavá a navíc v ničem nemám ráda povrchnost. Ani v historii. Když chci o něčem vyprávět, nesmím být nikdy „jenom o lekci napřed“; nemyslím, že dějepisář musí vědět vše, ale musí mít přehled a musí se orientovat. Před několika lety jsem se dostala k možnosti absolvovat cyklus seminářů v Terezíně, ta nabídka tehdy přišla na školu. Seminář byl vynikající, výborná atmosféra, velmi zajímavá beseda s pamětníkem a také nabídky aktivit, co by se dalo se studenty dělat. Nezaváhala jsem, hned jsem si domluvila termín pro návštěvu Terezína a požádala jsem pamětnici p. Kottovou, zda by přijela k nám do školy. Jela jsem domů s tím, že materiály, které jsem dostala, použiju a určitě udělám besedu s pamětníkem, že chci využít materiály, které už jsou zpracovány, že pojedeme do Terezína na výukový blok, že nabídnu žákům možnost podrobněji se s tímto tématem seznámit a také i zabádat nad tím, co z těchto dějin lze najít v našem okolí, a že celý tento blok zakončíme zájezdem do Osvětimi, a odhadovala jsem, že tyto aktivity studenty zaujmou a vzbudí v nich zvědavost a chuť pátrat dál. Odhadovala jsem správně, studenti přijímali všechny nabízené aktivity vstřícně, se zaujetím, a hodnotili je kladně. Když se pak objevila nabídka na projekt „Naši nebo cizí?“, se kterou přišla moje kolegyně Míša (v současnosti na rodičovské dovolené), věděla jsem, že i tuto příležitost využiji.
Pokud jde o má očekávání, doufala jsem v rozšíření svých vědomostí, chtěla jsem získat hlubší znalosti, navíc podložené konkrétními osudy. Chtěla jsem se dovědět, jak vznikne ve společnosti nenávist a jak to s ní vypadalo v průřezu dějin, a na jaké straně stály a jaké názory měly významné historické osobnosti od 19. století, protože právě toto století pokládám za období vzniku všech pozitiv a negativ naší dnešní společnosti.
Očekávala jsem, docela učitelsky sobecky, materiály, které budou zajímavé, budou už prakticky zpracované, budu si moci vybrat z různých témat, budu moci materiál „vzít a jít“, ale zároveň budu mít prostor něco lehce dodělat či přizpůsobit konkrétní skupině. Mám ráda také smysluplné zapojení medií a orální historii. Zároveň mám z hlediska učitelské praxe ráda, když je možno události vizualizovat, přiřadit jim jméno, tvář; myslím, že tyto trendy, které se objevily v posledním desetiletí více (alespoň mi to tak připadá a samozřejmě mne to těší), významně napomáhají tomu, že důležité historické události jsou pro žáky snadněji uchopitelné. Nechtěla jsem klasické patetické dokumenty, nechtěla jsem pracovat s materiály, které by jen stále opakovaly informace o velkém množství obětí holokaustu. Narážím teď na sérii dokumentů, které, určitě v dobré víře, byly odvysílány v televizi, a které samy o sobě bez komentáře a vysvětlení či promítány celé ve svojí surovosti sice vyděsí, ale pro objasnění a výchovu určitě nepřinesou žádoucí výsledky, a které jsou vhodné především pro dospělé, ale ne tolik pro kategorii -náctiletých.
Byla tato očekávání naplněna?
Trochu si dovolím doformulovat: očekávání jsou naplňována. Otvírá se přede mnou množství jak poznatků, tak také příležitostí a materiálů, a to nejen k holokaustu jako takovému, ale také k jeho vzniku, a co oceňuji, je to, že díky přednáškám a seminářům se člověk dovídá více z dějin mezinárodních a také československých; když mám být konkrétní, tak např. dílna Ničí lidé nebo Obtížné cizinky, to je přece střela do vlastních československých řad, na holokaustu se nepodílela jenom mašinérie Němců, ale skoro každý si „přisolil“, možná docela nevinně. Čím více se zahloubáte, tím více chcete znát. Mě, ale i moje studenty moc zajímala dílna Badatel, zvyky, svátky, ale mohla bych uvést i další.
Takže projekt mě zatím uspokojuje – „never ending story“, stále je co hledat a nechat se překvapit tím, co nového pracovníci v muzeu a projektu připraví.
Co jste jako pilotní učitelka projektu zatím absolvovala? Jak se na projektu podílíte?
Co jsem absolvovala, ještě než jsem vstoupila do projektu, jsem trochu nastínila již výše. Po vstupu do projektu jsem se zúčastnila semináře v Lukách nad Jihlavou, mj. právě tam jsme pracovali s výše zmíněným materiálem o „Ničích lidech“. Potom jsem se účastnila letního semináře v Praze, kde jsme se setkali s autorským týmem a připomínkovali dosavadní průběh projektu a plánovali další část. Zde velmi oceňuji zařazení části o košer kuchyni, již několikrát jsem měla možnost o ní vyprávět žákům jak v historii, tak i ve svém druhém předmětu, cizím jazyce. Podílela jsem se také na testování metodik. Pro studenty naší školy jsem zorganizovala pracovní dílny přímo u nás ve škole. To je jedna z věcí, které si na projektu cením hodně vysoko, to, že pracovníci muzea přijedou přímo k nám do školy, takže narušení výuky absencí studentů v jiných předmětech je minimalizováno. Naši studenti takto absolvovali Hanin kufřík, Ghetto jménem Baluty, Ghetto Lodž. Také jsme vyjeli do Brna do pobočky muzea a pracovali na dílnách, účastnili jsme se výstavy o brněnských Židech. Studenti měli možnost besedy s pamětníkem. Nyní se chystám s prvním ročníkem víceletého gymnázia na představení Židovka aneb Žonglování se životem, určitě chceme také se studenty navštívit synagogu. Máme v plánu vyrazit do Třebíče, do židovského města. Na naší škole jsme studentům i veřejnosti nabídli dvě putovní výstavy. Uspořádala jsem na škole seminář pro učitele z našeho regionu.
Plánuji testování dalších metodik, moc ráda bych ještě připravila pro žáky nějaký workshop ve spolupráci s Židovským muzeem. Chtěla bych také oslovit místní badatele z Moravských Budějovic, zda by mohli besedovat se studenty o situaci přímo v Moravských Budějovicích, určitě bychom chtěli projít již sesbírané materiály, seznámit se s nimi a je možné, že se studentům podaří objevit ještě něco zajímavého. Komunita židovského obyvatelstva totiž nebyla v Moravských Budějovicích příliš velká, a proto je bádání obtížnější. Samozřejmě půjdeme na opravený židovský hřbitov a ráda bych s žáky prošla místa, která jsou v naší komunitě spojena s židovským osídlením. Věřím, že studenti sami ještě na něco přijdou.
Jak dosud vytvořené metodické materiály, s nimiž jste měla možnost pracovat, hodnotíte z hlediska využitelnosti ve výuce?
Dosud jsem testovala následující materiály-metodiky: Obtížné cizinky, Protižidovské zákony a nařízení, Nebezpečné obrázky, Pomáhat nejslabším.
Materiály jsou po úpravě a připomínkách (testovali jsme také v loňském roce), již upraveny, texty se zkrátily a trochu zjednodušily, a je to ku prospěchu věci, takže metodiky, které jsou připraveny, jsou skutečně velmi dobře ve výuce využitelné.
Většina metodik je plánována na 90 minut, tedy 2 vyučovací hodiny; tady bych upozornila, že je vždy třeba počítat opravdu s tímto časovým limitem, je potřeba tedy plánovat a přeskupovat hodiny tak, aby vznikl dvouhodinový blok. Je totiž dobré nechat ještě prostor pro jakési „doznění“, vnitřní zažití.
V projektu „Naši nebo cizí?“ se v předkládaných vzdělávacích materiálech snažíme klást důraz na práci s historickými dokumenty, výpověďmi pamětníků a na další autentické dokumenty. Jak na ně reagují Vaši studenti? Jsou jim dostatečně srozumitelné? A vnímáte je Vy jako přínosné?
Práce s historickými dokumenty je jedna z věcí, které se mi na projektu líbí, díky nim dostávají všeobecná fakta tváře a jména, jsou proto uchopitelnější, tím samozřejmě zapamatovatelnější. Ráda bych napsala kritiku (smích), ale nemůžu, protože studenti na autentické materiály reagují dobře, myslím, že tvůrci tento záměr měli, a skutečně se jim povedlo jej naplnit.
Materiály, které jsem dosud testovala, byly dostatečně srozumitelné.
V projektu se snažíme zabývat důležitými a mnohdy opomíjenými tématy v dějinách českých Židů ve dvacátém století. Existuje nějaké téma, kterému se v rámci projektu nevěnuje dostatek pozornosti, ačkoliv by si ji podle Vašeho názoru zasloužilo?
Neprošla jsem dosud všechny navrhované metodické materiály, ale celkově postrádám materiály k poválečným dějinám Židů. Lidsky si kladu otázku, jak může člověk začít fungovat a existovat z ničeho. Aplikuji otázku na dnešní situace života, když lidé přijdou o všechno, dostanou při velké dávce štěstí nějakou pomoc od města či mezinárodní pomoc, ale to nikdy jistě nevyřeší vše, a za několik dnů nastane opět všední běh a vy musíte začít fungovat a starat se o sebe sám, a nikde žádné úlevy nemáte. Navíc, když zapojíme znalost dějin a uvědomíme si všeobecně podmínky po válce, vidím celou situaci velmi problematicky. Co mě stále láká; chci o tom rozhodně nastudovat a dovědět se víc, přiznávám, že mám zde „bílé místo“; je vztah komunistického režimu k Židům, nemyslím pouze období procesu se Slánským, to je asi nejvíce zpracovaná oblast, kladu si však otázku, jak se odvíjely osudy lidí v 60. letech, po roce 1968, zda existoval disent, kde by se dalo říci, že se přeživší zapojili více nebo zůstali rozptýleni ve společnosti, prostě shrnuto: zajímají mne poválečná zapojení a osudy přeživších Židů v dalším totalitním systému.
V březnu jste na své škole pod záštitou projektu organizovala seminář pro učitele. Jak tuto zkušenost hodnotíte a naopak, jaké byly reakce jednotlivých účastníků?
V polovině března se v naší škole sešlo třicet lidí, z nich bylo 19 pedagogů z okolních základních i středních škol. Ze strany organizátorů projektu jsem byla se spoluprací spokojena, spolupracovala jsem s brněnskou pobočkou [Oddělení pro vědu a kulturu Židovského muzea v Praze], konkrétně s p. Kristýnou Kuboňovou. Seminář obsahoval přednášku odborného historika se zaměřením na dějiny komunity v Moravských Budějovicích, samozřejmě informace o projektu, informace o metodickém materiálu Pomáhat nejslabším a na závěr besedu s pamětníkem panem Pavlem Friedem.
Účastníci byli spokojeni, nejvíce je zaujalo vystoupení pamětníka pana Frieda, podle reakcí a výpovědí účastníků se většina z nich ještě neměla možnost s pamětníkem setkat. Když budu volně citovat z odezvy, „člověku naskakovala husí kůže už při první větě, když pán vstal a řekl, „Jsem P. F. a jsem Žid“. Seminář se povedl, účastníci byli spokojeni. Jediná připomínka by se týkala časového rozvržení odborné přednášky, škoda, že se nepodařilo dojít v historii židovské komunity v Moravských Budějovicích až do období 20. století.
Jak byste ohodnotila projekt „Naši nebo cizí?“ z hlediska celkového přínosu jak pro pedagogy, tak pro studenty základních a středních škol?
Projekt nabízí dostatečné množství materiálů, má vlastní webové stránky www.nasinebocizi.cz, na kterých si zájemci mohou stáhnout jednotlivé metodiky, nabízí pedagogům účast na seminářích. V rámci projektu mají učitelé možnost kooperovat s pobočkami Židovského muzea v Praze nebo přímo s muzeem samotným, mají možnost workshopů a besedy s pamětníkem. Projekt nabízí oběma stranám – pedagogům i žákům – dostatek podnětů pro práci i vlastní rozvoj. Materiálů i odkazů na stránkách projektu stále přibývá, nyní existuje 17 metodik a jsou velmi pestré. Lze je využít nejen v dějepisu, ale i ve všech předmětech oddílu Člověk a společnost. Texty nejsou příliš dlouhé, jsou celkem čtivé.
Autorům se, myslím, daří vybírat zajímavá témata a snaží se je „okořenit“ něčím překvapivým, poutavým (např. téma košer stravy je uvedeno do kombinace s tím, jak může strava „překážet“ režimu), možná někdy i trochu provokativním (sám název projektu, když se nad ním zamyslíme, naznačuje, že i cizí mohou být zároveň také naši…), určitě se nenechávají unést patosem tématu holokaustu, u kterého si můžeme říci: co ještě dodat, určitě už se o něm mluvilo hodně; přístup autorů projektu považuji za neotřelý a inovativní. Projekt „Naši nebo cizí?“ je vskutku vhodně a zajímavě zpracovaný pro věkovou kategorii, někdy nazývanou věkově problematickou. Nechci říkat, že vše je bezchybné, to není nikdy, jenom dodávám, že se mi chyby velmi těžko hledají, a to víte, když kontroluje učitel pěknou písemku, tváří se spokojeně, takže já jsem spokojena.
Kdybyste mohla výstupům (metodikám, seminářům, dílnám), které v rámci projektu vznikají, udělit známku podle klasického klasifikačního řádu, jaká známka by to byla? Má projekt ještě nějaké rezervy, kterých by mohl využít ke zlepšení nabízených služeb?
Já známkuji velmi nerada, v předcházejících odpovědích jsem se pokusila o slovní hodnocení. Máte však pravdu, že většina veřejnosti stále slyší na klasickou známkovací stupnici. Takže ještě trochu oklikou: ptáte se na to, zda projekt má rezervy, myslím, že je téměř vždy co zlepšovat, protože bez snahy být lepší se nikam neposuneme, ale v současné době je nabídka projektu „Naši nebo cizí?“ zcela v souladu s potřebami a trendy moderního pojetí výuky. Daří se propojit teorii i praktickou stránku se zajímavými, živými tématy. Semináře jsou vedeny velmi přátelsky a jsou doplňovány zajímavými aktivitami, které osvěží. Věřím, že pokud někdo z kolegů na další pilotní škole přijde na nápad, co by se dalo zlepšit, autoři a organizátoři jsou vstřícní, rychle zareagují a připomínky do semináře či materiálů zařadí.
Můžeme snad také doufat, že se podaří zpracovat i osudy Židů po druhé světové válce, zmapovat jejich životy v totalitním režimu v Československu či v exilu po roce 1968, jistě také půjde o velmi zajímavá témata i o zajímavé osudy.
Shrneme-li tedy výše řečené, nabízí projekt „Naši nebo cizí?“ kompletní servis (mohu-li použít této terminologie) témat, materiálů i metodiky pro vyučující, studenty, ale i pro zájemce z řad veřejnosti. To je další důvod k tomu, abych dala tvůrcům a autorům s klidným svědomím výbornou. Přeji jim hodně sil a nápadů a vyslovuji poděkování.
